Petra Steklá – Rakovina doslova „zavalila“ naší rodinu
Jsem přesvědčená, že rakovinu mi přinesl stres
Jsem první ženou, resp. jednou ze dvou prvních žen, které se léčily v Protonovém centru s nádorem prsu. Jsem už dlouho po léčbě a daří se mi dobře. Bylo to náročné. Chci se podělit s příběhem a chci zároveň nabídnout možnost, pokud by někdo měl zájem, koho se týká nebo jeho blízkého tato ošklivá nemoc, se se mnou spojit. Vím, že kdybych nebyla první, určitě bych chtěla číst příběhy a mluvit s někým, kdo proděl to, co mě tenkrát teprve čekalo. Právě proto vám píšu můj příběh.
Jak jsem žila „před“
Dokážu si přesně vybavit, jaký život jsem žila. Normální. Tedy tehdy jsem o tom ještě byla přesvědčená. Bylo to období, které nazývám „před tím, než naši rodinu doslova zavalila rakovina“. V té době jsem měla už dvacetiletou dceru, třináctiletého syna, věčně pracujícího manžela, po jehož boku jsem stála já – věčně pracující žena.
Můj příběh provázaný s příběhem mého syna
I přesto, že chci vyprávět příběh o sobě, je natolik provázaný a navazující na příběh mého syna, že musím začít vyprávění u Martina. Syn je fotbalista a také velký jedlík, tedy takto bych ho charakterizovala před dvěma lety.
Nejhorší zpráva na světě: Váš syn má rakovinu
Náš velký jedlík a velký fotbalista plný energie najednou přestával jíst a začal být unavený. Bylo to divné. Ale jako sportovec je asi normální, že je unavený, říkali jsme si. Na podzim se přidaly běžné chřipky, angíny, které se ale ukázaly, že nejsou právě těmi chřipkami a angínami, na které zaberou antibiotika. Naštěstí jsme museli s Martínkem na pravidelnou kontrolu propadlého hrudníku a jeli na CT, protože díky tomu jsme se dozvěděli, že je vše jinak, než jsme si mysleli. Více si můžete přečíst o Martínkovi v jeho příběhu. Po vyšetření nám sdělili, že má rakovinu. Byl to šok. Rakovina nosohltanu. Ihned Martínka v Teplicích hospitalizovali a druhý den převezli do Motola.
Co se dá dělat?
Co by? Jsem máma. Musím být a pochopitelně chci být oporou. A byla jsem. Jenom trochu kratší dobu a trochu méně, než jsem čekala. Byl to měsíc, co jsme bojovali s Martínkovou rakovinou, když mi lékaři sdělili, že i já jsem nemocná a mám rakovinu.
Tuková boulička?
Všechno se točilo kolem syna, jezdili jsme s ním do Prahy a všechnu pozornost upírali k němu, tak když jsem si všimla bulky v prsu, myslela jsem, že jde o nějakou tukovou bouličku.
Já a rakovina prsu?
Díky rodinné genetické zátěži, kdy se rakovina v ženské linii objevovala často a ženám byl identifikován gen BRCA-1. Teta umřela na rakovinu. Maminka ji také prodělala. Dokonce jí před 30 lety museli vzít prso. Chodím jednou za půl roku na pravidelné prohlídky. Jsem v tomto opravdu velmi svědomitá. Krev, ultrazvuk prsou, mamograf – to vše beru jako samozřejmost, že musím absolvovat. Je mi jasné, že to je pro mě taková rutina, je to prevence. Jenže to není záruka, že neonemocním. Je to záruka toho, že když už, tak je lepší to vědět ihned a ihned to začít řešit. Ale že se to bude týkat mě? Vím dnes už, že rakovina potká každého třetího z nás. Ale byla to teta, maminka, syn, o kterého jsem se potřebovala více než kdy jindy starat, a tak nechápu, proč ta třetí jsem měla být já?
První myšlenky
Šla jsem na biopsii, vzali mi kus tkáně. Volal mi doktor, abych přišla. Nechtěl mi nic říct do telefonu. Bylo mi to celkem jasné. Ale stejně člověk stále doufá, že to není tak, jak si právě myslí. K doktorovi jsem šla hned druhý den. Zhoubný nádor – znělo z jeho úst. V levém prsu – dodal.
Jak to zvládnu?
Jsem přesvědčená, že díky tomu, že Martínek byl v léčbě, neměla jsem nějak čas řešit a prožívat sama sebe. První otázka byla, jak to zvládnu, když mám kluka v nemocnici?
Moje léčba prsa
Pan doktor Gregor z Teplic mi doporučil operaci. Nakonec mě sám operoval v Litoměřicích. Panu doktorovi velmi děkuji za jeho přístup. Velice laskavě mi vše vysvětlil, mluvil se mnou vždy v klidu. Přišlo mi to asi v tu chvíli normální, ale když jsem časem potom zjistila od dalších žen, co byly stejně nemocné, že jejich lékaři k nim takový přístup neměli, tedy ne vždy, uvědomila jsem si, že to není samozřejmost, takže tímto chci poděkovat panu doktorovi a říci, že si toho moc vážím a že jsem na to nezapomněla, jak hezky se ke mně choval.
Chemoterapie
V březnu 2015 mi našli nádor. V květnu 2015 jsem musela po operaci ještě na chemoterapii. Neřešila jsem jako Kristýna, jejíž příběh je známý , zda je pro mě vhodná nebo ne. Ani mě nenapadlo, že bych to měla řešit. Prostě to lékař řekl a já neměla potřebu se ptát dalších lékařů. Po přečtení příběhu Kristýny bych asi už postupovala jinak a ověřila si u více lékařů postup léčby. Ale čas nejde vzít zpět. Takže byla jsem na chemoterapii, kterou jsem musela podstoupit už třetí den po operaci nádoru z prsu.
Na první chemoterapii jsem byla v Ústí, kde jsem i ležela, ale pak jsem chodila u nás v Teplicích. Šla jsem do nemocnice vždy na jeden den a 14 dní jsem byla doma. Měla jsem cyklus po 14 dnech a celkem 8 dávek. To byl červen 2015.
Moje vlasy byly pryč
V červenci jsme jeli na dovolenou. To jsem byla po první chemošce. Pamatuji si na moment, když jsme se vrátili, já se sprchovala, myla jsem si vlasy a najednou kus vlasů mi zůstal v ruce. V tu chvíli jsem se hrozně rozplakala. Uvědomila jsem si asi, jak hrůzná je ta nemoc. Jak mě ničí. Jak mi bere vlasy. Jak mi bere ženskost. Sáhla jsem si znovu do hlavy a vytáhla další chuchvalec vlasů. Kde mám brát sílu? Jak to zvládnu? Ale musela jsem. Věděla jsem přece, že mě potřebuje můj syn. Že vše to, co prožívám já, prožil také a prožívá a potřebuje mě. Potřebuje silnou mámu.
Další můj půlrok chemoterapie
Cyklus trval až do Vánoc. Nebylo mi moc dobře. Musela jsem vše ale zvládat. Byla to dlouhá doba. Moc dlouhá doba.
Další můj čas – ozařování
Měla jsem nastoupit na ozařování. Stejně jako jsem učinila každý krok podle lékařů, stejně tak bych i „poslechla“ v domnění, že pro mě dělají to nejlepší a šla na ozařování tam, kam mě pošlou. A vlastně nebýt mého manžela, tak jsem tak i udělala. Vzhledem k tomu, že mého syna právě ozařovali v Protonovém centru, tak jsem o něm věděla. Důvěřovala jsem protonu nadevše, protože mi ho doporučili lékaři z Motola. Jenže prostě holt samotnou by mě to asi nenapadlo.
Kde máte ženu?
Můj muž čekal na Martínka, který byl zrovna na ozařovně. Doktorka se ho ptala jen tak, kde má ženu, že jezdí s Martínkem poslední dobou jenom on. On říkal, že jsem dostala rakovinu. Ptala se, pokud bude pro mě potřeba radioterapie, zda jsem zvažovala také proton, že právě zahájili léčbu prsa. Manžel mi okamžitě volal, že tady je ta možnost.
Paní doktorko – proton nebo foton?
Byla jsem za svou lékařkou a řekla jsem jí, že i když mám už naplánované fotonové ozařování, že vím o protonu a že zvažuji ozařování tam kvůli šetrnosti. Vyprávěla jsem jí o synovi, jak mu tam pomáhají a jak mu proton doporučili z Motola. Ptala jsem se jí, co si o tom myslí? Co si myslí o mém prsu, že vlastně také budu mít díky protonu ochráněné tkáně a orgány kolem. Paní doktorka ale nadšená jako já příliš nebyla. Řekla mi, že je to skoro jedno. Foton nebo proton. Nebyla tedy nějak sdílná.
Skoro jedno?
V hlavě mi znělo, že to je skoro jedno? Ano je, protože se nejedná o prso lékařky, ale o moje prso. A já chci tu nejšetrnější léčbu pro sebe. Byl to velký a první moment, kdy jsem se během léčby setkala s takovým přístupem. To by mě zajímalo, kdyby se to týkalo samotné doktorky, co by si vybrala pro sebe ona sama? Jak by jí bylo, kdyby jí někdo řekl: skoro jedno. Ale to skoro – to jedno slovo – je můj budoucí kvalitní život, opakovala jsem si. Prso je blízko srdce a plic. Vím, co se může stát s plícemi, prožil si to syn. Nechci je zbytečně ničit fotonovým ozařováním. Byla jsem rozhodnutá – chci proton, chci to nejlepší pro mě.
Poznámka od Protonového týmu:
Právě u kategorie těchto pacientek se totiž projevuje největší výhoda protonové terapie, kdy paprsek protonů zastaví v nádoru a uchrání srdce i část plic, které by jinak při standardním způsobu ozařování byly zasaženy. Tím se sníží riziko, že by mladá žena, která porazí rakovinu, v horizontu pár let byla ohrožena infarktem nebo selháním plic. To si Petra uvědomovala a tuto možnost ihned konzultovala i se svou ošetřující onkoložkou. Ta sice původně plánovala standardní ozařování, ale když se dozvěděla o právě zahájeném léčebném programu, nakonec doporučila protonovou terapii. Po prostudování lékařských zpráv a vstupním vyšetření v Protonovém centru se ukázalo, že je Petra skutečně vhodnou kandidátkou na protonovou léčbu diagnózy karcinom prsu a tuto šetrnou léčbu jí schválila i její zdravotní pojišťovna.
Jsem pokusný králík?
V Protonu jsem byla první žena, kdo se tam ozařoval s nádorem prsu. Možná jedna ze dvou prvních. Věřila jsem ale této léčbě a lékařům natolik, že jsem byla přesvědčená, že dělám to nejvíc pro sebe. A teď zpětně vím, že jsem opravdu udělala dobře. Nebyla jsem první žena na světě. Ale u nás. Léčba protonem funguje už čtvrtstoletí, jak jsem si musela zjistit, protože mi dost lidí říkalo, že je to nějaká novinka a že budu jako pokusný králík.
Jsem vhodná pro proton
Pamatuji si, že mi doktorka ještě říkala, že mají nejlepší foton, co teď je. Věděla jsem, že ani to mě nepřesvědčí. Necítila jsem, že chce to nejlepší pro mě, ale že mě chce říci, že i u nich to jde. Jenže to už jsem stejně měla poslanou žádost do Protonu, protože jsem chtěla hned vědět, zda jsem vhodná na ozařování. Ale musím říci, že to byl zajímavý zážitek. Hovořit s lékařkou a ženou v jedné osobě a vědět, že sama pro sebe by určitě volila to, co já pro sebe, a přitom vás přesvědčuje o opaku. Nevadí. Vše dobře dopadlo a já jela do Protonu.
Jak léčba probíhala?
Poté, co syn ukončil náročnou léčbu v délce 37 frakcí, na mě jich čekalo 32. Začala jsem v únoru, to už byl rok 2016. Do Protonu jsem jezdila sama autem. Měla jsem vždy domluvenou hodinu na ozáření a pak jsem jela hned zase domů. Fyzicky i psychicky jsem to zvládala dobře. Přiznám, že občas jsem se doma rozplakala, ale to nikdo nevěděl.
Moje milá Andrea
Mám velkou kamarádku, která se jmenuje Andrea. Můžu jí kdykoliv zavolat. Po chemoškách mi jezdila píchat i injekce. Celou dobu při mně stála. Pro mě byla, a potvrdila mi jednou provždy, že i navždy bude, ta nejbližší přítelkyně.
Moje rodina
Pochopitelně mi obrovskou oporou byla i moje rodina. Manžel, který vždy tolik pracoval, se maximálně věnoval synovi, když jsem já zrovna nemohla, protože jsem sama byla v léčbě.
Naše první velké léto
V červnu jsme byli „U rybiček“, jak Protonu říkáme na kontrole. Všechny jsem ráda viděla. A teď nás, pevně věřím, čekám už klidné léto. Jedeme do Chlumu u Třeboně. Martínek se těší na chytání ryb, já na klid a rodinu. Těšíme se také na návštěvu zámků, kterých je kolem dokola dost. Načerpáme energii z krásné přírody. A kdo chce, může přijet za námi. Zahrát si volejbal, nohejbal, volejbal, V srpnu (2017) strávit vodnický týden. Těším se, že se budu věnovat tomu, co mě baví, a to je i má práce, kterou je mimo jiné právě kemp. Kdo chce, ať se ozve na www.chatky-chlum.cz
Pozitivní vzkazy:
- Nehoňte se za prací, prosím. Není to nic důležitého. Nic důležitějšího než vaše zdraví a vaše rodina.
- Mluvte o věcech. Je to důležité. Neříkám, že si člověk občas nepobrečí, ale mluvte a říkejte, co vás trápí. Lidé vás podpoří. Pro ně je těžké se ptát, když vy nechcete mluvit.
Proton tým:
Pokud byste chtěl někdo mluvit s Petrou, je to možné. Petra, stejně jako Kristýna) ráda promluví s každým, kdo bude mít potřebu se na cokoliv zeptat. Stačí napsat na marketing@ptc.livepreview.cz, my budeme Petru informovat, že budete volat.
Publikováno: 27.06. 2017
