pan Vladimír, 60let

„Zaplaťpánbůh, že jsem chodil pravidelně na kontroly a že se vše podchytilo včas“, bilancuje pan Vladimír (60 let). „Táta na karcinom prostaty zemřel. Když ho začali léčit, bylo už pozdě.“

Dědičná predispozice je v případě onkologických onemocnění skutečně alarmující faktor, na druhou stranu zase mnoho pacientů motivuje k pravidelným preventivním prohlídkám. Stejně tak pan Vladimír docházel na testy prostatického antigenu (PSA) pravidelně každý rok. Jeho onemocnění bylo díky tomu zjištěno v časném stadiu. Když mu pan doktor v Olomouci oznamoval výsledky a začal navrhovat operaci, odpověděl mu pan Vladimír: „Ani náhodou.“

V té době už si totiž sám nastudoval, co by pro něj a jeho budoucí život mohla operace znamenat. „Pomohl strejda Google. Shodou okolností jsem také dva dny před konzultací u lékaře četl příběh pacienta Protonového centra v olomouckém deníku Metro. Měl jsem jasno a doktorovi jsem řekl, že chci na protonové ozařování, ať to stojí, co to stojí. Tehdy jsem byl opravdu rozhodnutý si léčbu v případě potřeby hradit sám“, popisuje Vladimír. „Doktor mé rozhodnutí respektoval. Řekl mi, že mám štěstí, a že to i moje pojišťovna hradí automaticky.“

O svém onemocnění neřekl pan Vladimír nikomu kromě přítelkyně a lékařů. Během léčby v Protonovém centru si však údajně ani jako pacient nepřipadal. „Nikdy jsem u vás neslyšel slovo „rakovina“ nebo „pacient“. Ani já jsem slečnám na recepci neříkal sestřičky, protože si jednoduše nepřipadám jako ve zdravotnickém zařízení.“

Léčbu snášel dobře, ze začátku musel častěji na toaletu, což se později spravilo – i díky životosprávě. Dnes pevně věří, že je vše na dobré cestě a že se „vše podařilo zničit včas“.