Anatolin – malíř s bolavou hlavou

Víte, kdo jsem?

Jsem malíř a jsem z daleka. Až z Ruska. V roce 1992 jsem přijel do Krakova, kde jsem původně chtěl zůstat. S manželkou jsme se jeli odtud jednou podívat na výstavu do Prahy. Zamilovali jsme si ji na první pohled. Rozhodli jsme se v Čechách zůstat. A tak tu žijeme už 25 let. Po třech letech zde se nám narodila dcera.

Život v jiné zemi

Věděli jsme, že to nebude jednoduché. Nestěžuji si. Zůstat v cizí zemi bylo to rozhodnutí moje a mé manželky. Je to ale náročné. Ten, kdo to nezažije, si ani nedokáže představit, jak nepříjemné a stresující je žít v takové zvláštní nejistotě. Najednou jste cizinec. Těžko rozumíte. Nemáte zde přátele. Musíte lítat po úřadech. Nikdo vám nedá jistotu, že dostanete trvalý pobyt. Zjišťujete, jak je to s pojištěním. Narodí se vám dítě. Vlastně neustále něco řešíte.

Stres jako součást života

Mluvím o tom z důvodu, že si zpětně uvědomuji, jak moc jsem byl ve stresu. Jak moc kolikrát zbytečně. Vlastně denně. Denně totiž přemýšlíte nad tím, kdy už dostanete trvalý pobyt, jaké doklady potřebujete a k čemu, jak uživíte rodinu. Jsem přesvědčený, že právě stres má obrovský podíl na probuzení rakoviny v těle. Tento pocit stresu jsem si ale nijak neuvědomoval. Bral jsem ho jak součást života.

Miluji a maluji

Nebyl to ale jenom stres. Máme 22 let starou dceru. Dítě v životě je dar a štěstí. Dělám práci, kterou miluji. Maluju. Je možné, že mě někdo potkal na Karlově mostě. Je možné, že někomu, kdo právě bude číst můj příběh, visí portrét doma, který jsem mu maloval na Karlově mostě.

Každého bolí hlava…

Byl rok 2015. Začala mě bolet hlava. Každého bolí hlava přece. Ale mě začala bolet častěji. Bral jsem prášky. To vždy pomohlo. Jenže najednou jakoby přestaly zabírat. Vezmete si prášek a jste si jistí, že do pár minut postupně bolest ustoupí. Ale nic.

Za vším hledej ženu

Moje žena trvala na tom, že musím k lékaři. Samozřejmě, že i muži vědí, že musí k lékaři, jen ženy mají asi nějaký smysl pro kontrolu, péči, starost o blízké. Jakoby měly nějaký radar. Tak jsem šel k lékaři. Co jsem mohl čekat, možná tak silnější prášky, jenže…

Nádor, pane doktore? To asi bude chyba…

Už do týdne od prvního vyšetření jsem mluvil s paní primářkou a ta mi oznámila, že mám nádor. Nádor? Já? To přece musí být chyba. Vždyť i lékaři se přeci mohou mýlit. Jenže se nemýlili. To jen já jsem si musel uvědomit, že jsem ten třetí. Do té doby jsem ani netušil, že každý třetí onemocní rakovinou. Ta moje se jmenovala nádor hlavy.

Léčba – ochutnal jsem všechno

Chemoterapie mě neminula. Ani operace. Potřeboval jsem ozařování. V Ústí, kde jsem se léčil, mě operovali i ozařovali. Rok 2016 byl v klidu. Jenže potom se problémy vrátily. Musel jsem opět absolvovat operaci. Nechtěl jsem. Jednu jizvu už mám. Nerostou mi tam vlasy. Už nechci další jizvu. Další operaci, říkal jsem si. Ale musel jsem. Žena byla ta, kdo mi dal najevo, že už i špatně chodím. Musel jsem.

Proč proton?

Protože moje žena! Moje žena nechtěla, abych se ozařoval v Ústí. Jel jsem na Bulovku. Pan doktor v nemocnici na Bulovce mi řekl, že mi doporučuje proton. Řekl mi, že vzhledem k tomu, že se jedná o hlavu, kde je hodně center, je potřeba tu nejšetrnější léčbu, to nepřesnější ozařování a to byl podle něj jednoznačně proton.

Co jsem nechtěl?

Už jednou jsem zažil ozařování. Další fotonové ozařování by mi zasáhlo i nervy kolem, musel bych podepsat, že jsem si vědom, že ozařování, které podstoupím, může způsobit to, že oslepnu, ochrnu, ohluchnu a kdo víc co ještě. Jsem malíř. Já potřebuji oči a přesnou ruku. Chci se vyléčit z rakoviny a ne se vyléčit a následně řešit další problémy z vedlejších účinků ozařování.

Poslední den

Je první letní den (21. 6. 2017) a poslední den ozařování. Dostal jsem dar. Klid. Nemusím už myslet na to, že musím zase na ozařování. Mám to za sebou. Vidím. Slyším. Nejsem ochrnutý. Jdu do ateliéru. Jdu malovat. Je první letní den a já začínám druhý příběh…

Pozitivní vzkaz

Odvažte se udělat první krok. Běžte se nechat vyšetřit. Udělejte ho od A do Z.